Čeští kluci na Honšú

Ohníček - leden 2000

Do Japonska na ostrov Honšú se prozpívali. Jednatřicet kluků s paní sbormistryní Zdenou Součkovou vystupovalo koncem loňského roku v pěti japonských městech. Soubor Pueri gaudentes (Radostní hoši) tak oslavil své desáté narozeniny. Třináctiletý Marek Sehnal a o rok starší Karel Zámek mají z této cesty zážitky na celý život. Sypali je z rukávu jeden za druhým.

LÉTAJÍCÍ BABIČKA
Kluci byli ubytováni v rodinách. Karlovi učarovala sedmdesátišestiletá babička, která plavala, létala na křídle letadla, s vrtulníkem prý přistála na Mont Blanku. Když se loučili, slíbila, že se za dva roky přijede podívat do Prahy.
Při každé návštěvě je slušností předat dárek. Nejlépe spoustu drobností, protože v Japonsku je zvykem dát na oplátku dárek stejné hodnoty. Každý dárek má mít alespoň dva obaly.
Velikým obřadem je hygiena - v domě nebo bytě se stále přezouvá. Pokaždé jiné pantofle: do domu, do koupelny, na záchod. Na záchodě je vyhřívané sedátko, při vytažení toaletního papíru začne hrát tichá hudba, po umytí rukou odtéká špinavá voda z umyvadla do nádržky nad záchodovou mísou. Splachuje automat po odchodu z místnůstky. Na koupání se připravuje hodně horká voda, teplotu upravuje počítač a její stálost hlídá po celou dobu koupání. Před vstupem do "lázně" je zvykem důkladně se osprchovat a umýt.

DOPRAVNÍ DIFoto: jízda ŠinkanzenemVY
Rodiny v Japonsku se nejčastěji přepravují autem. Díky rychlým přesunům byli kluci na spoustě výletů a viděli hodně památek. V každém autě je televize a zvukový navigační systém. Řidič zadá cíl cesty a místo odjezdu. Před každou křižovatkou mu systém hlásí, zda má odbočit či jet rovně, na požádání hlásí počet ujetých kilometrů, průměrnou rychlost a čas zbývající do cíle cesty. Nikdy na výletě "nekufrovali", tedy nezabloudili. Když jeli z Hamamatsu do Kjota rychlovlakem Šinkanzenem, měli co dělat, aby stačili nastoupit. Vlak zastaví přesně na centimetr, dveře se otevřou na fotobuňku a zůstanou tak přesně 120 vteřin. Potom vlak, který nehoupe, nedrncá a všichni v něm musejí sedět, uhání rychlostí 200 až 300 kilometrů za hodinu.

ŠKOLA PO JAPONSKU
Ve vestibulech škol jsou vystavené ceny získané dětmi na různých soutěžích, jsou na ně velmi hrdé. O přestávkách si všichni dělají, co chtějí. Místo zvonění zpívají ptáčci. Když se v jedné škole sešlo v aule všech 600 dětí a zazpívali ptáčci, nastalo naprosté ticho. Ve školách se nosí stejnokroje. Pro jídlo se chodí do kuchyně, ale jí se ve třídách. Pro evropské návštěvy vaří "západní" jídla, moc se snaží, aby hostům chutnalo.

NA KONCERFoto: koncert v Kyoto v sále pro 1800 posluchačůT V PANTOFLÍCH
V Kjótu zpívali Pueri gaudentes v naprosto plném sále pro 1800 lidí. Všichni lidé se dle místního zvyku při vstupu do sálu přezuli do pantoflí. Byl to moc zvláštní koncert, soubor čítající třicet jedna chlapců a mladých mužů se musel zcela netradičně rozestoupit po celé ploše ohromného podia. Každý zpíval ten večer sám za sebe, jinak by tu ohromnou halu neuzpívali. V programu zazněly skladby Michny z Otradovic, Janáčka, Dvořáka, Smetany, Vivaldiho, Bizeta a také čtyři národní písně v japonštině.
Stejný repertoár zazněl o několik dní později v jumbu, čtyřmotorovém Boeingu 747. Na zpáteční cestě vyzval druhý pilot, který si o turné přečetl v novinách, paní sbormistryni Zdenu Součkovou, aby kluci zazpívali cestujícím. A tak zpívali japonským babičkám a dědečkům ve výšce deset kilometrů nad zemí. Nejsilnějším zážitkem bylo snad pro všechny, jak se později shodli, sborové vystoupení před buddhistickým chrámem ze 14. století. Doprovod obstaraly bubny, což je v Japonsku hudební nástroj pro oslavné příležitosti. Obřad hraní na bubny je povinným školním předmětem pro děti od šesti let. Sedí v tělocvičnách v uspořádaných geometrických útvarech, mění si místa, podávají a vyměňují si paličky a bubnují a bubnují. Celou školní docházku.

Zážitky Marka a Karla zaznamenala HANKA SALAJKOVÁ