|
Zdena Součková
Xantypa - duben 2000
Na pódiu zpívalo osmdesát andílků, po koncertu v zákulisí řádilo
osmdesát ďáblíků. Pražský chlapecký pěvecký sbor Pueri gaudentes.
Možná trochu paradoxně v čele tohoto sboru nestojí muž, jak by
leckdo předpokládal, ale příjemná, usměvavá žena - Zdena Součková.
Sbormistryně, kterou, přes její štíhlou postavu, v tom množství pánů
kluků všeho věku určitě nepřehlédnete.
Zdena, tehdy ještě Řezníčková, zpívala odmala. V jedenácti letech jí
umřel tatínek a maminka se snažila, aby ona ani sourozenci
nepocítili, že chybí táta. Se sestrou jsou zakládajícími členkami
dětského pěveckého sboru Radost, který v roce 1996 oslavil třicet
pět let své existence. Radost, aniž to tehdy tušila, se jí stala
životně osudSbormistryně Zdena Součkováovou. Zpívání jí učarovalo
natolik, že se po studiích na Střední pedagogické škole v Berouně
vrátila ke sboru a s jeho mladým sbormistrem Vladislavem Součkem
vedla sborové přípravky. "Byl veselý, dělal legraci, uměl hrát, uměl
zpívat," vzpomíná Zdena. V té době se také věnovala sportu, byla
cvičitelkou dětí v Sokole, ale že nakonec dala přednost zpívání,
způsobila asi láska. Chodili spolu tři roky a od 26. září 1969 se
Zdena jmenuje Součková. Bylo jí dvacet. Láďovi třicet dva. Sbor jim
na radnici na pražském Karlově náměstí zazpíval Teče voda teče.
"Uvedli to parádně slovy, že to byla oblíbená Masarykova píseň, což
bylo v té době obzvlášť výborné," směje se dnes Zdena.
"Potom jsem začala trochu koketovat s loutkařinou. Spolu s Láďou
jsme hráli divadlo. Začala jsem studovat loutkářskou fakultu a
dodělala jsem jí v roce 1974, když se nám po synovi Michalovi
narodila dcera Lenka. Profesionálně jsem se loutkařině nikdy
nevěnovala. Zpívání a sbor zvítězily."
Michal i Lenka chodili do sboru odmalinka. "Ostatně - co jim
zbývalo?! Neměli jsme je kam dát, a tak museli všude s námi. Michala
dokonce naučily holky ve sboru chodit. Teď si z něj dělají legraci,
že ho i přebalovaly, což v devětadvaceti letech nerad slyší.
Pueri gaudentes zaPG ve Státní opeře Praha - Carmenložila Zdena
Součková v roce 1990. K tomuto kroku ji vyhecoval sbormistr
hradeckého chlapeckého sboru Boni pueri dr. Jiří Skopal. Dnes si oba
sbory - Boni pueri z Hradce a Pueri gaudentes z Prahy - zdravě a
dravě konkurují. "Když po třech letech existence sboru začali ti
nejstarší mutovat, nechtěli ho opustit. Někteří dokonce chtěli
prášky na to, aby už mutovali, aby bylo víc mužských hlasů," vypráví
s úsměvem sbormistryně. Přizvala ke spolupráci muže ze smíšeného
sboru Gaudium, který stejně jako Radost a Pueri gaudentes pracuje
při Základní umělecké škole v Praze 7, a vznikl pravý smíšený -
chlapecký a mužský sbor. Dokonce jednoho tatínka do sboru přihlásil
jeho syn. Tedy přesněji, dal mu členství ve sboru jako dárek k
Mikuláši. Věkové rozpětí dnešního osmdesátičlenného koncertního
sboru je velké. Nejstarší chlapi jsou pro ty nejmenší v dědečkovském
věku.
Každý z kluků dělá i spoustu jiných věcí. Hraje fotbal, florbal,
tenis, lyžují, dělají atletiku. Mnoho z nich hraje na různé hudební
nástroje. Kluci z Pueri gaudentes se nestydí za to, že zpívají.
Poměrně brzy začali vystupovat ve Státní opeře - Carmen, Turandot,
Boris Godunov… Úroveň šla rychle nahoru a sbor začal veřejně
vystupovat. Hodně také pomohl muzikant tělem i duší - skladatel,
hudební pedagog, zpěvák a věčný obdivovatel chlapeckého zpívání
Pavel Jurkovič.
Zdena nerada vzpomíná (je archivář - chaotik), ale ráda plánuje
dopředu a pouští se do "nesmyslných" dobrodružství. Po čtyřech
letech existence sboru odjela s Pueri na turné po Sicílii. "Jeli
jsme lodí. Plavili jsme se 26 hodin v šílené bouřce. A zkoušeli
jsme! Vždycky někdo pronesl - Promiň, Zdeno, já jdu b… - šel a zase
se vrátil a zpívalo se dál. Když si teď uvědomím, jaký jsem byla
dobrodruh a šílenec… Rodiče mi před odjezdem říkali - A Zdeno,
nebojíte se s nimi jet? Vždyť vám z tý lodě spadnou… - Nebylo možné
spadnout, protože bouřka a vlny byly takové, že se nedalo ani vyjít
po schůdkách…" Pasažéři chodili na záď lodi poslouchat. Kluci
zpívali a drželi se pevných sedaček, Zdena se při dirigování chytala
stropu. Byli na lodi vítanou atrakcí. Koncerty na Sicílii začínaly v
11 hodin večer, poté následovala večeře a do postele se dostali
nejdříve ve dvě, v půl třetí v noci. Unavení byli všichni. Malí
kluci i velcí muži. Měli obrovský úspěch.
Práce s chlapeckým a dívčím sborem je prakticky stejná. U kluků se
však musí častěji střídat činnosti, člověk je musí zaujmout. Zdena
se je snaží vychovávat, ale vychovávají i oni ji. Holky by některé
věci vůbec neřekly, budou si je šuškat mezi sebou, ale kluci věc
vpálí naplno. "Vážím si toho," říká Zdena. Na druhou stranu jsou
kluci živější, hůř se soustřeďují. Rychleji poznají, že je člověk
unavený, a okamžitě toho ve svůj prospěch náležitě využijí. Vydržet
někdy se všemi věkovými kategoriemi sboru dá pořádně zabrat.
Padesátiletý pán si bude mít těžko o čem povídat s osmiletým klukem.
"Život beru jako neustálou změnu. Každý si má zkusit mnoho věcí, aby
si vybral to správné. Teď jsem si vybrala chlapecký sbor. Není ale
vyloučeno, že mi dojdou síly a že je nezvládnu. Pak musím jít od
toho," říká ve vážném tónu Zdena Součková. Pueri gaudentes, ta parta
anděloďáblů nyní nejvíc vzpomíná na účinkování v Bernsteinově Mši na
Pražském hradě v srpnu 1997 a na zájezd do Japonska na podzim 1999.
Když se daří, aby "dát a být obdarován" platilo oboustranně, je to
zřejmě to nejlepší, co si Pueri gaudentes a Zdena Součková mohou
přát.
RADKA TESÁRKOVÁ
|