Zdena Součková

Xantypa - duben 2000

Na pódiu zpívalo osmdesát andílků, po koncertu v zákulisí řádilo osmdesát ďáblíků. Pražský chlapecký pěvecký sbor Pueri gaudentes. Možná trochu paradoxně v čele tohoto sboru nestojí muž, jak by leckdo předpokládal, ale příjemná, usměvavá žena - Zdena Součková. Sbormistryně, kterou, přes její štíhlou postavu, v tom množství pánů kluků všeho věku určitě nepřehlédnete.

Zdena, tehdy ještě Řezníčková, zpívala odmala. V jedenácti letech jí umřel tatínek a maminka se snažila, aby ona ani sourozenci nepocítili, že chybí táta. Se sestrou jsou zakládajícími členkami dětského pěveckého sboru Radost, který v roce 1996 oslavil třicet pět let své existence. Radost, aniž to tehdy tušila, se jí stala životně osudSbormistryně Zdena Součkováovou. Zpívání jí učarovalo natolik, že se po studiích na Střední pedagogické škole v Berouně vrátila ke sboru a s jeho mladým sbormistrem Vladislavem Součkem vedla sborové přípravky. "Byl veselý, dělal legraci, uměl hrát, uměl zpívat," vzpomíná Zdena. V té době se také věnovala sportu, byla cvičitelkou dětí v Sokole, ale že nakonec dala přednost zpívání, způsobila asi láska. Chodili spolu tři roky a od 26. září 1969 se Zdena jmenuje Součková. Bylo jí dvacet. Láďovi třicet dva. Sbor jim na radnici na pražském Karlově náměstí zazpíval Teče voda teče. "Uvedli to parádně slovy, že to byla oblíbená Masarykova píseň, což bylo v té době obzvlášť výborné," směje se dnes Zdena.
"Potom jsem začala trochu koketovat s loutkařinou. Spolu s Láďou jsme hráli divadlo. Začala jsem studovat loutkářskou fakultu a dodělala jsem jí v roce 1974, když se nám po synovi Michalovi narodila dcera Lenka. Profesionálně jsem se loutkařině nikdy nevěnovala. Zpívání a sbor zvítězily."
Michal i Lenka chodili do sboru odmalinka. "Ostatně - co jim zbývalo?! Neměli jsme je kam dát, a tak museli všude s námi. Michala dokonce naučily holky ve sboru chodit. Teď si z něj dělají legraci, že ho i přebalovaly, což v devětadvaceti letech nerad slyší.

Pueri gaudentes zaPG ve Státní opeře Praha - Carmenložila Zdena Součková v roce 1990. K tomuto kroku ji vyhecoval sbormistr hradeckého chlapeckého sboru Boni pueri dr. Jiří Skopal. Dnes si oba sbory - Boni pueri z Hradce a Pueri gaudentes z Prahy - zdravě a dravě konkurují. "Když po třech letech existence sboru začali ti nejstarší mutovat, nechtěli ho opustit. Někteří dokonce chtěli prášky na to, aby už mutovali, aby bylo víc mužských hlasů," vypráví s úsměvem sbormistryně. Přizvala ke spolupráci muže ze smíšeného sboru Gaudium, který stejně jako Radost a Pueri gaudentes pracuje při Základní umělecké škole v Praze 7, a vznikl pravý smíšený - chlapecký a mužský sbor. Dokonce jednoho tatínka do sboru přihlásil jeho syn. Tedy přesněji, dal mu členství ve sboru jako dárek k Mikuláši. Věkové rozpětí dnešního osmdesátičlenného koncertního sboru je velké. Nejstarší chlapi jsou pro ty nejmenší v dědečkovském věku.
Každý z kluků dělá i spoustu jiných věcí. Hraje fotbal, florbal, tenis, lyžují, dělají atletiku. Mnoho z nich hraje na různé hudební nástroje. Kluci z Pueri gaudentes se nestydí za to, že zpívají. Poměrně brzy začali vystupovat ve Státní opeře - Carmen, Turandot, Boris Godunov… Úroveň šla rychle nahoru a sbor začal veřejně vystupovat. Hodně také pomohl muzikant tělem i duší - skladatel, hudební pedagog, zpěvák a věčný obdivovatel chlapeckého zpívání Pavel Jurkovič.

Zdena nerada vzpomíná (je archivář - chaotik), ale ráda plánuje dopředu a pouští se do "nesmyslných" dobrodružství. Po čtyřech letech existence sboru odjela s Pueri na turné po Sicílii. "Jeli jsme lodí. Plavili jsme se 26 hodin v šílené bouřce. A zkoušeli jsme! Vždycky někdo pronesl - Promiň, Zdeno, já jdu b… - šel a zase se vrátil a zpívalo se dál. Když si teď uvědomím, jaký jsem byla dobrodruh a šílenec… Rodiče mi před odjezdem říkali - A Zdeno, nebojíte se s nimi jet? Vždyť vám z tý lodě spadnou… - Nebylo možné spadnout, protože bouřka a vlny byly takové, že se nedalo ani vyjít po schůdkách…" Pasažéři chodili na záď lodi poslouchat. Kluci zpívali a drželi se pevných sedaček, Zdena se při dirigování chytala stropu. Byli na lodi vítanou atrakcí. Koncerty na Sicílii začínaly v 11 hodin večer, poté následovala večeře a do postele se dostali nejdříve ve dvě, v půl třetí v noci. Unavení byli všichni. Malí kluci i velcí muži. Měli obrovský úspěch.

Práce s chlapeckým a dívčím sborem je prakticky stejná. U kluků se však musí častěji střídat činnosti, člověk je musí zaujmout. Zdena se je snaží vychovávat, ale vychovávají i oni ji. Holky by některé věci vůbec neřekly, budou si je šuškat mezi sebou, ale kluci věc vpálí naplno. "Vážím si toho," říká Zdena. Na druhou stranu jsou kluci živější, hůř se soustřeďují. Rychleji poznají, že je člověk unavený, a okamžitě toho ve svůj prospěch náležitě využijí. Vydržet někdy se všemi věkovými kategoriemi sboru dá pořádně zabrat. Padesátiletý pán si bude mít těžko o čem povídat s osmiletým klukem.
"Život beru jako neustálou změnu. Každý si má zkusit mnoho věcí, aby si vybral to správné. Teď jsem si vybrala chlapecký sbor. Není ale vyloučeno, že mi dojdou síly a že je nezvládnu. Pak musím jít od toho," říká ve vážném tónu Zdena Součková. Pueri gaudentes, ta parta anděloďáblů nyní nejvíc vzpomíná na účinkování v Bernsteinově Mši na Pražském hradě v srpnu 1997 a na zájezd do Japonska na podzim 1999. Když se daří, aby "dát a být obdarován" platilo oboustranně, je to zřejmě to nejlepší, co si Pueri gaudentes a Zdena Součková mohou přát.

RADKA TESÁRKOVÁ