45. Festival sborového umění Jihlava

Hudební rozhledy - září 2002

45. Festival sborového umění proběhl ve dnech 28. - 30.6. v Jihlavě. I letos mám při psaní referátu týž problém: nikoliv co napsat, ale co vynechat, abych ušetřil papír HR, za nějž platí jejich vydavatelé notnou dávku nervové energie při shánění sponzorů. Nejdřív statistika: 11 sborů, z toho 6 ženských, 1 mužský, 1 dětský a 3 smíšené. Převaha ženských sborů byla plánována: šlo jednak o nesoutěžní porovnání úrovně těchto těles, jednak o uvedení skladeb ze soutěže v r. 2002, která byla věnována tomuto žánru. Uvádím tyto premiéry v pořadí , jak zazněly: Mieczyslav Makowski (Polsko) „Owce i dzwonky“ (2.cena) – Sukův komorní sbor Benešov (dir. L. Procházková), Veronica Tapia (Mexico) „Errre“ (cyklus 3 sborů 2. cena) – Foerstrovo komorní pěvecké sdružení (dir. L. Vasilek), Lubomír Denev (Bulharsko) „By the spring“ (cyklus 3 sborů 3.cena) – Dívčí akademický sbor PF ZčU Plzeň (dir. D. Mandysová). Na festivalu byly uvedeny i skladby ze soutěže v r. 2000, určené smíšeným sborům: Yauken Paplauski (Ukrajina) „Pogoda jéžnej juž jeseni“ (2.cena) – Krakowski chor kameralny (dir. M. Bachowska) a Clive Aucott (Nový Zéland): Behold what manner of love (čestné uznání) – Pěvecký sbor Iuventus Svitavy (dir. V. Burešová). Všem těmto sborům sumárně dík za pečlivé nastudování, provedení potěšilo přítomné autory i obecenstvo.
Dva zahraniční sbory byly oba svým způsobem přínosem. Na úvodním koncertě vystoupil Krakovský komorní sbor s vynikající dirigentkou M. Bachowskou, který provedl svůj program na vysoké úrovni a kompozičně i interpretačně nejcennější a nejtěžší skladbu festivalu K. Pendereckého Agnus Dei. Druhý zahraniční sbor byl skutečně zdaleka: ženský sbor Jinyue z města Shenzenu v Číně, který řídil pan Li-Xiu-IU. Sbor je hlasově školen v evropském operním způsobu zpěvu, který vyložila na semináři hlasová pedagožka Li-Ke, a zpívá u nás s neuskutečnitelnou technickou jednotností a výrazovým přesvědčením. Samo vystoupení působilo zvláštním kouzlem, které jsou schopny vytvořit patrně jen ženy z Orientu a jímž si od první chvíle získaly publikum. Dramaturgicky byly nejzajímavější umělé skladby současných čínských autorů, a to jak osobitou melodikou tak i formou doprovodu – ať polyfonickou nebo akordickou. Tři zlomky ze skladeb C. Francka, G. Bizeta a A. P. Borodina spíše než interpretací dojímaly snahou sboru.
Naše účinkující sbory možno zařadit do dvou skupin: první, do nichž patří sbory s tradicí zaručené úrovně dramaturgie i provedení: Jihočeský vysokoškolský sbor z Českých Budějovic (J. Fuchs) a Pěvecké sdružení ostravských učitelek (Vl. Kovařík). Druhou skupinu tvořily sbory, které slibují určitý výhled do budoucnosti. Začínám Foerstrovým komorním pěveckým sdružením., které by možná někdo zařadil do prvé skupiny, ale já, myslím právem, je řadím do té druhé: pro jejich dramaturgické a interpretační zaměření, jak je uskutečňuje jejich mladší „šéf“ L. Vasilek. Další náznak příslibu bylo možno zaznamenat při vystoupení Sukova komorního sboru také s mladou dirigentkou L. Procházkovou i když všechno, co zazpívaly, (ženy!), by patrně gramofonová firma „nekoupila“. Také další sbor – Dívčí akademický sbor z Plzně (D. Mandysová) by možná patřil spíše do první skupiny, ale zpívaly Bacha a jejich mládí dává přísliby do budoucnosti. Dále píši o prvním skutečném „objevu“ festivalu: byl jím Komorní sbor T. Votavy. Zpíval E. Elgara, Cl. Debussyho, J. B. Foerstra aj. M. Fördeho. Je to 8 mladých lidí (4+4), jejich umělecký vedoucí zpívá tenor a jen náznakovými pohyby vede svůj sbor. Zpívají skutečně komorně, intonačně přesně a u nás s ne běžnou barevnou fantazií. Jejich další vývoj by bylo dobře sledovat. Do této skupiny řadím i další smíšený sbor: Iuventus (V. Burešová) – gymnaziální sbor ze Svitav. Sympatické je, že přes svůj nízký průměrný věk, je „mužů“ v podstatě tolik co „žen“ a že mají skutečné tenory. Zpívali jako poslední sbor festivalu a bylo to optimistické zakončení.
Vrátím se však časově o jeden koncert zpět: k vystoupení sboru „Pueri gaudentes“ z Prahy. Nejsou to už „chlapci“, ale, až na dva členy, jsou to obrozenecky řečeno „jinoši“. Rekrutují se z odchovanců dětských sborů manželů Součkových. Řídí je paní Z. Součková a úmyslně jsem si je ponechal na závěr. Mužský sborový zpěv u nás v podstatě již od r. 1945 pomalu umírá. Z té slavné éry mužských sborů 19. a 20. století zbývají snad jen Moravští učitelé. Zde nejde již jen o sbory, ale i to, že se stává mrtvou hudbou takřka vše, co bylo u nás pro mužský sbor napsáno, v prvé řadě uvedu jako příklad „velké“ Janáčkovy sbory. To je historická ztráta. Proto všem, komu není český sborový zpěv lhostejný, způsobí radost, že po hradeckých Boni pueri vyrůstá další perspektivní mužský sbor. V Jihlavě jsme slyšeli zdravé hlasy (i v prvních tenorech), kompaktní barvu, dobrý rytmus – pod vedením zkušené dirigentky.
Součástí festivalu byl i letos seminář. Část z něho vedla zmíněná paní Li-Ke, ale hlavní zájem se soustředil na přednášku Jiřího Fuchse, docenta Jihočeské univerzity o jeho metodě hlasového školení sborových zpěváků. Přednášející předvedl přesvědčivě a perfektně praktické ukázky jak sám (začal svou uměleckou dráhu jako operní sólista), tak se svým dívčím sborem. Myslím si, že toto téma by si zasloužilo další termín, aby mohlo být řádně probráno, možná by se našli i oponenti, protože se v mnohém J. Fuchs i dost podstatně liší od rutinérského přístupu k této tematice. Já jsem se velmi potěšil, protože takřka k totožným zásadám jsem po dosti dlouhém studiu, přemýšlení a „experimentování“ dospěl ve své práci šéfa Slovenského filharmonického sboru.

Jan Maria Dobrodinský